Aleš Růžička

HORTUS

Aleš Růžička je vyznavač malby. Bezprostředně v samém jejím procesu kloubí její významový a smyslový proud a propojuje apollinskou bdělost a racionalitu s živelným, extravagantním a nepředvídatelným dionýským protipólem romantiků, spojeným se stavem opojení. Nezůstává u kaligrafie energie prvotní čáry, na velké ploše působící velkoryse a efektně. Vzepjetí v divokému tanci fauna nad plátnem a po něm přicházející únava působí podobně jako návyková droga. Fyzickou expresivitu krotí skrze přítomnost sdělení konkrétního obsahu a balancuje tak na romantické vlně napětí mezi extází a bdělostí, přírodou a člověkem. Tahle výstava představuje prakticky samé nové, nevystavené věci a troufám si říct, vyzrálé, jedny z dosud nejlepších obrazů, co Aleš namaloval, jako by chytil novou vlnu.

Rostliny jeho zahrad na velkorysých plátnech i malých formátech vyrůstají z nálad, pocitů a setkání, jak je přináší život. Vášeň, láska, strach, očekávání, radost, smutek. S květinou je spojena pomíjivost i nové vzcházení. Okamžik proměněný v trvání je záležitostí zátiší jako malířského řešení vztahu člověka k smyslovému světu. Právě na zátiších, která se jeví být žánrově nadřazená téměř celému dosavadnímu Růžičkovu dílu, se potvrzuje v kontextu současných „trendů“ odvážně konzervativní charakter jeho tvorby. Koloristicky bohaté, hmotou pasty mnohdy již ne malované, ale modelované klasické obrazové kompozice jsou výrazem autorovy bytostné potřeby malovat.

Hortus – zahrada. Skutečné zahrady, skutečná, zahlédnutá místa, zátiší. Zahrada Klarova ústavu v Krči, kde Aleš učí, krokodýl – oběšenec – není to nějaký morbidní rituál, ale keramický výrobek studentů, stejně, jako podivný mýtický(?) pták z protějšího obrazu. Zahrada na Kozíně u Bechyně.

Solární lampičky, fascinující děti i Aleše. Kočička, která odešla. Puntík, kůzle s černým puntíkem nad levou přední nožičkou…konev, pumpa, kompost…

Růžičkova zahrada má svá slunná i stinná místa. Aleš je kolorista, nezůstává u monochromní černé palety. Tmavé odstíny tu a tam prozáří oranžová životní síly, zaplápolá červeň spadaného podzimního listí, zajiskří smaragd zeleně, Temná zákoutí se nepropadají do bezbřehého smutku a nejsou ani výrazem dekadentní manýry. Černá noc patří do života a nemusí mít nutně negativní konotaci. Po temné noci přichází světlo.

Lucie Šiklová, úvodní slovo

11.6.2018

ALEŠ RŮZIČKA/OHNIŠTĚ

Jako uhlík odskočit
jako rampouch se odlomit
jako kámen převalit

Roztát
anebo vychladnout

Anebo
se jen neznatelně obalit
zelenkavým mechem

(Vít Janota, ze sbírky Víkend v jakémsi Švýcarsku)

Do odborného povědomí se Aleš Růžička uvedl v roce 2005 na IV. Zlínském salonu mladých, kde za svůj malířský cyklus Parky získal I. Cenu Václava Chada. Zůstal pravověrným vyznavačem malby a dnes patří nejen v rámci své generace mezi její nekompromisní a nepřehlédnutelné představitele. Malbu potřebuje k životu bezmála stejně jako vzduch. Smyslovostí a mimořádnou citlivostí ke zrakovým a hmatovým hodnotám se dotýká barokních principů podobně jako Purkyně a užívá si koloristicky bohaté akcenty na velkých i vzácněji komorních plátnech. Dalším průvodním jevem jeho malby gesto, jež zbavuje povrchnosti, po Pollockovi mnohdy u gesta samého začínající i končící. Jeho výraz si nezakládá na lehkosti a samozřejmosti, exprese zde vychází z hloubky sebezpytu. Je v ní hrdost i pokora, radost i melancholie, sounáležitost s přírodou, přitakání životu se vším všudy, tedy i s vědomím jeho konce tady na zemi.

Ohniště a studánka. Dva uzavřené útvary spojené s protichůdnými živly ohně a vody se na obrazech Aleše Růžičky objevují od roku 2020. Rozšiřují řadu osobně symbolických témat v jeho tvorbě, jejichž původ se odvíjí z žitých setkání. Předobrazy ohnišť i ohrazených vodních hladin pocházejí ze skutečného místa, zahrady v osadě Kozín v jižních Čechách, kde malíř nachází místo usebrání, úzdravy a inspirace. Intuitivně (spekulace je Alešovu naturelu bytostně vzdálena) se v posledních dvou letech zastavuje právě u jezírka/studánky a poté u zdánlivě opozitního ohniště, ať doutnajícího či planoucího. „Zelená romantická exprese“ Aleše Růžičky vychází ze žhnoucího impulzivně živelného puzení a zdánlivě protipólného melancholického tíhnutí k hlubinám. Tyto vnitřní podvědomé síly se k sobě mají podobně jako oheň a voda. A máme je tu, studánky a ohniště. Studánky a prameny, místa průlomů, osudových setkání, místa omytí a občerstvení. Místa hladin zrcadlících i vtahujících. Ohniště, místa, kolem kterých se od pradávna odvíjel život. Jako dnes v kuchyni. Vařilo se tu, kolem bylo teplo, přitahující lidi k setkání, díkůvzdání. U krbu naši pohanští předkové dokonce pohřbívali, aby byli živí a mrtví pěkně v kruhu pospolu. Uzavřený, kameny ohraničený útvar neodbytně přitahuje malířovu pozornost. Místo pro vodu, ale kousek vedle i pro oheň. Oheň a voda. Také tu pospolu. Oba živly vyvolávají (i posvátnou) bázeň, oba živly jsou blahodárné, očistné. Aleš Růžička ve svých věncích kamenů pro oheň či vodu ve vážnosti a úctě k těmto pro někoho možná banálním komponentám zahrady buduje symbolická místa dnešnímu člověku potřebného rituálu.