Stále živé
Barokní prostor za tichem Aleše Růžičky v Galerii Dolmen
Stilleven. Klidožití. Původem nizozemský termín z počátku 18.stol. Nature morte. Expresivní výraz v intencích románského temperamentu akcentuje fascinaci smrtí. Still-life. Dosud, stále živé. V úvodním still navíc závan věčnosti, doprovázející dočasné žití. Čeština vytvořila termín s nádechem tajemna za. Zátiší. V Dolmenu se Aleši Růžičkovi podařilo nepodlehnout labyrintu výstavních prostor a v čisté, vytříbené instalaci dostát snad všem obsahům žánru a přidat navrch.
Zátiší. Za tichem první vrstvy se tu na plátnech rozehrává symfonie. Za první oponou se otvírá oceán nekonečna, ohromující barokního mořeplavce. Zátiší předpokládá smyslový zážitek. Zážitek krásy i pouhé existence všedních předmětů i věcí zvláštních a vzrušujících. Navzdory neživému klidu jde o život a jeho percepci. Žijeme, vnímáme smysly, zátiší zrcadlí vztah k hmotě, vypořádává se s jejími limitami. Malířsky předpokládá mimořádný cit pro zrakové i hmatové hodnoty. Aleš pochází z Bechyně, před Akademií zde studoval keramickou školu, a k materii, které je vhněten život, nemá daleko ani na obraze. Je výsostně smyslný kolorista, a nebojím se jej významem přirovnat k Josefu Navrátilovi na jeho vývěsních štítech. Neméně důležitý je v jeho tvorbě důraz na krásnou hmotu, belle matière, zprostředkovaný pastózní, místy až sochařsky modelovanou malbou a virtuózně podanými materiály. Peří, podobně jako u Purkyňovy sněžné sovy, se prachově chvěje, sněhová peřina na hrobě zazebe a vyvolá pocit pomíjivosti, spojený s „pevným“ skupenstvím vody, umocněný ohněm „věčného světýlka“. Navrátil a Purkyně jsou ikony českého umění zátiší 19.století. Růžička je obdobným zjevením současné malby. Ohromná zátiší navzdory klidnému žánru jsou fascinujícím prostorem barokního neklidu. Nepředstavují vždy reálná společenství předmětů, jde tu o myšlenkové instalace, zachycené klasickou malbou. Automat na svíčky, přihrádky kolumbária. Holoubci na náhrobním kameni, atlasová perleť v umělém alabastru. Živý, a nebo mrtvý? Láska až za hrob. Hřbitovní kvítí, ještě živé a již vadnoucí, květinové mumie z voskovaného papíru. Černé obrazy, kde z barokní temnoty prosvítá tajemství, doplňuje barevná antiteze v křiklavě pestrých pouťových zátiších. Květiny, opět papírové, teď ze střelnice na špejli, právě darované. Z věčné a pomíjivé lásky. Srdce z pouti. Kolikrát ještě?
Aleš Růžička je expresivní lyrik. Malbu rozehrává v mnoha vrstvách v osobní kontemplaci, která, jako romantická symfonie, střídá dynamické věty expresivního rozmachu s lyrickými pasážemi, vykreslujícími jemné chvění každičkého pírka. Monumentální plátna navzdory rozměrům nepostrádají intimitu. Potřeba dostát autenticitě právě prožívaného vede k přemalovávání starých vrstev. Plátna tak nejsou jen malířsky zpracovanou myšlenkou, ve svých vrstvách jsou podobně jako informelní obrazy záznamem procesu. Představě o romantickém obrazu naprosto vzdálený informel lze zdánlivě paradoxně pro důraz na ryze osobní a zároveň existenciální prožitek spříznit právě s uměním romantismu. Pak je možná interpretace nikoli pseudoromantického putování zpět, ale stále otevřené cesty. Aleš Růžička se v tomto světle naprosto přesvědčivě, bez křeče demagoga stává apologetou obrazu a dokazuje, že malba, pokud se cítí a umí, je věčně živá a aktuální. Still alive.
Lucie Šiklová
