Text

Ohniště

autor: Lucie Šiklová, 2023

ALEŠ RŮZIČKA/OHNIŠTĚ

Do odborného povědomí se Aleš Růžička uvedl v roce 2005 na IV. Zlínském salonu mladých,
kde za svůj malířský cyklus Parky získal I. Cenu Václava Chada. Zůstal pravověrným
vyznavačem malby a dnes patří nejen v rámci své generace mezi její nekompromisní
a nepřehlédnutelné představitele. Malbu potřebuje k životu bezmála stejně jako vzduch.
Smyslovostí a mimořádnou citlivostí ke zrakovým a hmatovým hodnotám se dotýká
barokních principů podobně jako Purkyně a užívá si koloristicky bohaté akcenty na velkých
i vzácněji komorních plátnech. Dalším průvodním jevem jeho malby gesto, jež zbavuje
povrchnosti, po Pollockovi mnohdy u gesta samého začínající i končící. Jeho výraz si
nezakládá na lehkosti a samozřejmosti, exprese Aleše Růžičky vychází z hloubky sebezpytu.
Je v ní hrdost i pokora, radost i melancholie, sounáležitost s přírodou, přitakání životu se
vším všudy, tedy i s vědomím jeho konce tady na zemi.

Ohniště a studánka. Dva uzavřené útvary, spojené s protichůdnými živly ohně a vody, se na
obrazech Aleše Růžičky objevují od roku 2020. Rozšiřují řadu osobně symbolických témat
v jeho tvorbě, jejichž původ se odvíjí z žitých setkání. Předobrazy ohnišť i ohrazených vodních
hladin pocházejí ze skutečného místa, zahrady v osadě Kozín v jižních Čechách, kde malíř
nachází místo usebrání, úzdravy a inspirace. Intuitivně (spekulace je malířovu naturelu
bytostně vzdálena) se v posledních dvou letech zastavuje právě u jezírka/studánky a poté u
zdánlivě opozitního ohniště, ať doutnajícího či planoucího. „Zelená romantická exprese“
Aleše Růžičky vychází ze žhnoucího impulzivně živelného puzení a zdánlivě protipólného
melancholického tíhnutí k hlubinám. Tyto vnitřní podvědomé síly se k sobě mají podobně
jako oheň a voda. A máme je tu, studánky a ohniště. Studánky a prameny, místa průlomů,
osudových setkávání hrdinů s vílami, místa omytí a občerstvení. Místa hladin zrcadlících i
vtahujících. Uzavřený, kameny ohraničený útvar ohrazeného místa, neodbytně přitahuje
malířovu pozornost. Místo pro vodu, ale kousek vedle i pro oheň. Ohniště, později krby, byla
místa, kolem kterých se od pradávna odvíjel život. Jako dnes v kuchyni. Vařilo se tu, kolem
bylo teplo, přitahující lidi k setkání, díkůvzdání. U krbu naši pohanští předkové dokonce
pohřbívali, aby byli živí a mrtví pěkně v kruhu pospolu. Oheň a voda. Také tu pospolu. Oba
živly s sebou přinášejí bázeň, oba živly jsou blahodárné, po svých způsobech očistné. Aleš
Růžička ve svých věncích kamenů pro oheň či vodu ve vážnosti a úctě k těmto pro někoho
možná banálním komponentám zahrady buduje symbolická místa dnešnímu člověku
potřebného rituálu.

Lucie Šiklová